Úvodní stránka | Kdo jsme | Aktuality

Aktuality

Jitka Borkovcová: Nejdůležitější je chuť a vůle lidí / 12. 06. 2017 /

 

„Jako u všeho je dle mého nejdůležitější přístup okolí – chuť a vůle lidí, kteří se o znevýhodněné starají. Technické podmínky se dají více méně zařídit, ale lidský přístup musí být dán,“ říká Jitka Borkovcová, maminka devítileté Terezky, která se narodila s dětskou mozkovou obrnou, a kvůli tomu má obtíže s chůzí a pohybuje se převážně na vozíčku.

„My jsme měli v mateřské i základní škole velké štěstí na pedagogy i asistenty, kteří se Terezce věnují, na sofistikované, osvícené, laskavé a empatické lidi. Zatím jsem se v minimální míře, skoro se mi chce říci vůbec, nesetkala s někým, kdo by nám házel klacky pod nohy, nějak Terezku zesměšňoval, nebo se nám nedostávalo pomoci,“ vypráví Terezčina maminka, která si velmi dobře uvědomuje, že vše závisí na lidech, na jejich postoji a přístupu. „To, že je společné vzdělávání dobré, asi ani nemusím zmiňovat, myslím jen, že to asi nejde u každého dítěte, že je potřeba najít míru toho, zda a jak společné vzdělávání provádět,“ vysvětluje Jitka Borkovcová svůj názor na společné vzdělávání. „I já jsem měla ze začátku pochybnosti. Co když Terezka nebude školu zvládat? Co budeme dělat? Jak situaci řešit?“ popisuje své pochopitelné pochybnosti a obavy.

„Co se týče Terezčiny školní docházky, musím říct, že jsem o tom jako o inkluzi nikdy neuvažovala! Snažila jsem se jen pro Terezku najít běžnou základní školu, kde by byla možnost umístit dítě s pohybovými obtížemi, protože podle speciálněpedagogického centra a psychologického vyšetření má dcera intelekt v normě,“ říká Jitka Borkovcová. „Přirozeně to vyplynulo i z Terezčina pobytu v Mateřské škole Matěchova, kterou jsem si pro Terezku našla na internetu,“ dodává o Terezčině předškolním vzdělávání v běžné školce. „Osvícená paní ředitelka Terezku okamžitě přijala, a i její nástupkyně, která se ukázala jako velmi empatická, energická a aktivní pedagožka, vedla ostatní děti k porozumění pro život znevýhodněných dětí. Veškeré aktivity plánovala tak, aby se mohla v rámci možností zapojit i Terezka, jako například pobyt v bezbariérovém penzionu na školce v přírodě, vystoupení na festivalu školek Čtyřlístek na Spořilově a mnoho dalšího,“ vypráví paní Borkovcová, která na zkušenosti ze školky velmi ráda vzpomíná. „Terezka měla také bezvadnou paní asistentku pedagoga, která se jí hodně věnovala, skvěle se chovali i ostatní zaměstnanci školky, všechny děti k ní byly laskavé a výjimkou nebyla ani pomoc ze strany rodičů. Myslím, že tomu hodně napomohla Terezčina komunikativnost a radost ze života. Vždycky jsem to tam dojetím všechno obrečela,“ vypráví maminka Terezky, holčičky, která si vždy dokáže svou přátelskou povahou získat své okolí.

Přirozenou volbou pak byla i běžná základní škola, ta spádová v Braníku na Praze 4, kde rodina původně bydlela, ale bohužel není bezbariérová a vzhledem k počtu pater a schodišť Borkovcovi usoudili, že není reálné, aby Terezka nastoupila zde. „Bezbariérové základní školy Na Líše a K Dolům nám doporučili ve speciálněpedagogickém centru,“ říká Jitka Borkovcová, která nakonec pro svou dceru Terezku zvolila Základní školu Na Líše v Michli v Praze 4. Do jejího sousedství se také kvůli lepší rodinné logistice brzy přestěhovali. „Opět jsme narazili na osvícenou, empatickou paní učitelku, takže i zde je Terezčin pobyt absolutně bez problémů. Paní učitelka se jí velmi věnuje, stejně intenzivně jako ostatním dětem, škola nám velmi vychází vstříc, i co se týče pobytu v družině, který vnímám jako velmi důležitý z hlediska sociálních vazeb mezi dětmi,“ popisuje paní Borkovcová svou zkušenost se školou Na Líše, kde Terezka v současné době navštěvuje druhou třídu. „Aktivity jsou přizpůsobeny tak, aby Terezka měla možnost se jich rovněž zúčastnit, ať už jde o bezbariérový pobyt na škole v přírodě, výběr školních výletů, aktivity v družině a podobně. Z mého pohledu se škola zapojuje velmi intenzivně, někdy možná až nadstandardně,“ chválí Jitka Borkovcová vstřícný přístup školy, organizaci a přizpůsobení většiny aktivit Terezčině znevýhodnění. „Jediné, co je zde na škodu, je skutečnost, že ve třídě není snížený počet žáků. To komplikuje pobyt dítěte na vozíku v obtížném prostoru a je to náročné hlavně pro pedagoga,“ dodává.

Přesvědčení paní Borkovcové, že společné vzdělávání je pro Terezku správná cesta, podtrhuje skutečnost, jak spokojená Terezka ve škole je, jak přirozeně zapadla do třídního kolektivu a jak otevřeně ji děti přijímají. „Terezka má ve třídě hodně kamarádů. Všechny děti jsou velmi laskavé, Terezce hodně pomáhají, samy od sebe, fandí jí při různých aktivitách a úkolech, dávají jí ochotně přednost, když je třeba, například když na něco nevidí. Za to patří dík také pedagogům, kteří dětem soužití se znevýhodněným kamarádem už předem velmi hezky vysvětlili a připravili je na to, což je důležité,“ uzavírá Jitka Borkovcová. Na závěr ještě s úsměvem dodává: „Terezka se dokonce naučila, k mému překvapení, psát velmi hezky psacím písmem. V to jsem ani nedoufala.“

 

Leták

Archiv novinek